DRAG

V roce 2020 se mi stala těžká autonehoda, při které jsem se vyhnula smrti jen o malý vlásek. Nebo o malou chvíli. Nárazem vlaku mi byla zdevastována tvář. Za záchranu života, mozku, očí a funkcí obličeje jsem zaplatila daň. Tou byla krása. Nejen krása obličeje, ale také normálnost, protože od nehody již nosím tvář deformovanou a zjizvenou. O svém úrazu a cestě rekonvalescencí jsem se rozhodla napsat online knihu, kterou právě čtete. Zápisy se během rekonvalescence proměňovaly, první část současné podoby textu jsem editovala a vydala po dvou a půl letech od úrazu.

Nebylo pro mě nejtěžší přijmout novou podobu a nové vnímání mé osoby okolím, které přišlo ze dne na den. Nejtěžší bylo přijmout, že jsem se v některých svých úsudcích mýlila. Za přátele jsem považovala lidi, kteří přáteli nebyli. Za blízké jsem považovala osoby, které blízké vůbec nebyly. Bylo pro mě těžké se s novými pohledy na vztahy vyrovnat. Pevně věřím, že jsem to zvládla s hlavou vztyčenou a že jsem nezahořkla.

Přála bych si, aby moje zážitky pomohly někomu dalšímu zjistit, že není po úrazu nebo jiné životní tragédii se svými myšlenkami na světě úplně sám. Aby moje sdílení pomohlo blízkým takových lidí je více pochopit a umět si jejich situaci trochu představit. Na princova.com jsem vytvořila prostor pro to, aby se díky komentářům mohli spojit lidé s podobným osudem, kteří třeba hledají někoho, s kým si povídat. V DISKUZI je také možné zanechat jen postřeh, který vás při čtení napadne. Princova.com nemá sociální sítě. Můžeme se ale potkat na mém osobním instagramu: veronika_princova, který knize částečně věnuji. Pokud vás texty zaujmou a napadne vás někdo, komu by mohly něco dát, budu vám vděčná za sdílení.

Přeji příjemný hluboký ponor.

02

Co prožívá člověk po zásadním úrazu?

O svých zážitcích píšu jako laik v oblasti medicíny nebo psychologie. Sdílím své vlastní prožitky, pocity a myšlenky a to s vědomím, že nerozumím odbornému hledisku toho, co se všechno s člověkem po takovém traumatu děje.

Je toho hodně. Některé věci mi byly jasnější než kdy dřív a z některých jsem byla úplně zmatená. Sebe jsem vnímala jako rozbitou panenku. To je asi nejvhodnější termín. Strašlivě mě rozčilovalo, když mi někdo říkal, co mám nebo nemám dělat. Byla jsem připravená poslouchat lékaře a odborníky, ale dobré rady od lidí, co nezažili nikdy ani ze setiny něco podobného, mě rozčilovaly. Věděla jsem, že to myslí dobře, takže jsem nějaký čas držela, ale postupně jsem se začala ozývat.

Přála bych každému člověku po vážném úrazu hlavně milé a rozumné okolí, které ho nebude trápit víc, než je nezbytně potřeba. Takový klid jsem našla u našich, s širším okolím to ale bylo všelijaké. Někteří lidé byli zvědaví na to, jak vypadám, někteří byli soucitní a hodní a chtěli mi pomoci alespoň přítomností a toho jsem si ohromně vážila, stejně jako všech přání uzdravení a podpory, která mi posílali známí a kamarádi na sítích a do zpráv. Upřímné pozdravy pomáhají víc, než jsem si kdy uměla představit. Vůbec tomu dodnes nerozumím, jak je to možné (a není to fráze), ale opravdu mi to moc pomáhalo. Sdílet svůj úraz s okolním světem a neizolovat se bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohla udělat a doporučuji to každému. Ta síla, která se vzedmula, aby mě podpořila, byla tak ohromná a krásná, že jsem i dnes moc ráda, že jsem netrpěla nějakým nutkáním schovávat to, co se mi stalo.

Dnes bych doporučila každému po takovém zážitku odinstalovat sítě v telefonu a číst je jenom v určeném časovém intervalu na počítači, nezvedat všechny telefony, ani neodpovídat hned na smsky, všechno si to posouvat na vymezený čas, „pracovní čas k vyřizování korespondence“. Ponechat si jen kontakt s opravdu nejbližšími přáteli, kterým člověk zcela věří. Vše ostatní počká. Vím, proč to dnes říkám. Ne všechny ty zprávy a kontakty jsou od lidí, co vše budou myslet jen dobře a pro váš prospěch. Některé motivace budou jiné. Měla jsem po úrazu problém tyhle věci rozlišit. Pamatuji si, že se mi na chvíli vrátilo dětské vnímání světa, brala jsem vše s tak otevřenou náručí a důvěrou a automatickým předpokladem, že přístup každého je čistý a upřímný, až se zklamání přirozeně muselo dostavit.

03

Co se vlastně stalo

7. června roku 2020 jsem jela v neděli odpoledne před 16. hodinou se svou známou taxíkem. Taxikář vjel při signalizaci na přejezd a smetl nás vlak, který nás 100m tlačil před sebou. Vlak narazil do mého místa za sedadlem spolujezdce, a rozdrtil mi tvář, způsobil otřes mozku, zlámal žebra, kterými jsem si propíchla plíci, zhmoždil některé další orgány, poničil koleno a kotník. Známá vyvázla se středně těžkým poraněním a řidič vozidla zemřel na místě.

Moje vážná zranění mě málem zabila. Obličej byl zdevastovaný, oficiální diagnóza zněla: mnohačetné zlomeniny kostí lebky a obličeje, otřes mozku, po kterém následoval otok, pneumotorax a další poranění v a na těle. V obličeji jsem měla zlomených mnoho kostí, včetně očnic, jedno oko málem nepřežilo, obě oční okolí dostala zabrat, což má každodenní následky. Několikrát zlomenou horní čelist a vyražené 4 přední zuby, dalších několik ulomených, ty následně odumřely. Nos byl mimo svou původní pozici a úplně srovnaný není dodnes. Díky příčetnosti svědků a záchranných složek jsem se dostala urychleně vrtulníkem do Vojenské nemocnice, kde mě ten samý den a další dny operovali, aby mi obličej zachránili. Díky skvělé práci chirurgů, lékařů, sester a ošetřovatelů mi zůstaly funkce, jsou sice porušené, omezené, potřebují péči, ale mám je. Otok mozku postupně ustoupil a pravděpodobně nedošlo k velkým ztrátám, nebo o nich alespoň nevím. Nepamatuji si mnoho z toho dne, postupně se mi částečně paměť vrátila, ale srážku si nevybavuji.

Na jednotce KARIM v ÚVN jsem spala v umělém spánku několik dní, než se lékařům podařilo mě probudit. Probouzela jsem se slepá s obvazy po celém obličeji a němá kvůli tracheostomii, několik dní jsem dýchala pomocí ventilátoru. Nepamatuji si slepotu jako takový problém, protože jsem si vytvářela svou představu o tom, jak to kolem mě vypadá. Myslím, že jsem v tu chvíli vůbec neuměla rozlišit, jestli vidím skutečně nebo ne. Mozek mi obrazy generoval, akorát nešly očima. Neumím to dobře vysvětlit. Dorozumívání s lékaři a sestrami se dělo pomocí pohmatu. Dostala jsem otázku a měla jsem na ni odpovědět stiskem ruky jednou nebo dvakrát. Pamatuji si, že jsem postupně začala psát písmena sestrám do ruky a pak mi daly tužku a papír. Maminka mi pak přinesla mazací dětskou tabulku s fixama.

Po několika dnech mi sestra zkusila otevřít poprvé oči a naštěstí jsem viděla, takže riziko ztráty zraku se z velikého okamžitě snížilo na minimální. Levé oko sice zapadlo víc do hlavy a propadlo se směrem dolů ve tváři kvůli ztrátě očnice, ale funkce mu zůstala. Schopnost kvalitně vidět je horší, protože oko se v rozbitém prostředí chová jinak, jinak se zvlhčuje, jinak se očišťuje, rychleji se unavuje. To druhé je na tom podobně – to má zase těžce poničené okolí svalu a kůže, která byla extrémně roztrhaná, také mu chybí třetina víčka.

Pamatuji si, že první otevírání očí bylo až kouzelné, viděla jsem něco jako obrovské barevné sněhové vločky pod mikroskopem, jakoby se ty obrazce děly všude kolem a pak už sestru s dvěma culíky úzkou štěrbinou. Byla laskavá a hodná a měla radost, že ji vidím. Pak mi otevřela oči znovu, když za mnou přišla maminka a to bylo tak skvělé vidět svou mamku, že mě snad i přestalo štvát, co se to se mnou děje.

Asi díky medikaci, které jsem musela mít v sobě strašně moc, jsem neustále upadala do spánku a neustále jsem se ve snech vracela do světa, ve kterém jsem se pohybovala před probuzením. To byl pro mě strašný zážitek, na který do smrti nezapomenu. Nemám pocit, že bych v tom světě nebo spíš světech byla pár dní, byla jsem tam snad stovky let. Nemohla jsem se odtamtud vůbec dostat. Měnila se tam moje podoba a měnila se i doba, ve které jsem byla. Nejdřív jsem ležela někde ve stoce pod lazaretem ve středověku, pak jsem byla vozena na loďce po Vltavě jako zrůdička pro zábavu, pak jsem byla zase v budoucnosti v nějakém otáčivém domě, pak mě někde na zahradě málem přejela sekačka, pak jsem odmítala nastoupit do taxíku k nějakému cizímu člověku. Pak jsem taky lítala na kole nad Vltavou a viděla překrásně ozdobený rozkvetlý Karlův most ze vzduchu. Pamatuji si i vůni, kterou ty květy měly a jakousi záři, kterou vydávaly. Ta záře a vůně přinášely euforický pocit. Těch světů nebo životů nebo jak to nazvat bylo hodně. Bohužel se nechovaly jako sny, aby chvíli byly a pak se ztratily. Pamatuji si to do detailů dodnes, pamatuji si snad roky bezmoci, jak jsem se někde nemohla hýbat, jak jsem měla masku s dýchacími trubicemi na hlavě a neviděla jsem, jak jsem se snažila vymanit z područí nějakých lidí, co se mě snažili pořád zabít. Asi se mi v hlavě motala realita z nemocnice s nočními můrami, ale byly to tak strašně dlouhé můry a tak opravdové, že svým způsobem si uvnitř pořád nejsem jistá tím, co se to vlastně dělo.

Mám vzpomínku na okamžik, kdy jsem již byla tak otrávená vším tím, co se děje, že jsem už chtěla umřít. Pamatuji si, že jsem ležela na posteli v nemocnici a něco se dělo, pípaly přístroje kolem mě, které celou dobu vydávaly nějaké zvuky, ale já jsem je neviděla, takže ty zvuky byly můj svět a asi ozvučovaly to, co se mi zrovna zdálo. Chtěla jsem už mít klid. Pamatuji si, že se mi otevřel jiný svět. Jako bych mohla odejít z té postele, aniž bych se zvedla. Nade mnou bylo světlo přesně tak, jak se říká v knihách a filmech o těchto zážitcích, těžko říct, jestli už to člověk vidí, protože v mozku je smrt spojená se světlem anebo to tak skutečně je, to nevím. Nebylo jasně bílé nebo žluté, bylo teplé a mělo vyšší hustotu, jakoby to nebylo jen světlo, ale i materiál. Neumím popsat to, co se mi ukazovalo, jako kdyby na ten popis nestačila slova našeho jazyka – a je jedno, jestli bych to chtěla popsat česky, anglicky, francouzsky, německy nebo latinsky, v žádném jazyce nevím, kde ty slova hledat. Jakoby barvy měly chuť a vůni, jakoby světlo bylo domov. Nikdo tam nebyl a zároveň tam byli úplně všichni, ale nevím kdo. Ve stejnou chvíli mi začalo být úplně jedno všechno z mého života, na ničem už nezáleželo, jakoby to byla jen video hra, která skončila a teď se jde opravdu domů. Připadá mi hrozné to teď napsat, i na to myslet, ale bylo mi opravdu všechno jedno. Jako když odcházíte z kina a už jsou vám ti hrdinové jedno, protože to byl jenom film, i když se vám líbil nebo vás dojal. Dneska už si tyhle pocity neumím znovu navodit.

Dělo se tam pak ještě něco jiného – neměla jsem tělo a nebyla jsem to já, ale jiným způsobem jsem to já byla, jenom esence z mého já. Nevím, jak to říct. Ta radostná podstata. Všechno ostatní zůstalo s tělem na té posteli a už mi na tom nezáleželo. Pak se mi v něčem, co bych nazvala hlavou, kdybych tam nějakou měla, tak v té hlavě se mi začal odvíjet dialog můj s někým nebo něčím. Byl to rozhovor, ale nikdo nemluvil, ani jsem nepokládala otázky, prostě se mi najednou v mysli ocitaly odpovědi. Byly to myšlenky toho druhu, že ještě není ten správný čas jít domů, protože mám mladé tělo a že tohle nebyl ten okamžik, kdy mám zemřít. Že je to brzy a že by to byla škoda. Najednou jsem věděla, že tam jsme všichni doma a jsme tam celé věky a sem na zemi chodíme jen na chvíli a nevím proč, to mi nebylo řečeno. Asi to nějaký význam má, ale ten nevím. Nevím ani, co mě přinutilo se rozhodnout vrátit, myslím, že tam to funguje nějak jinak – prostě se tam dělají věci správně a správné bylo se vrátit, i když si pamatuju, že jsem šla celkem neochotně. Těšila jsem se tam domů a byl to zvláštní pocit, jako když je všechno tak překrásné a skvělé jako je jen párkrát v životě člověk takhle moc šťastný a tam by to bylo pořád. Byl to domov, kde je klid a mír a pořád vše krásné, ale nevím, co se tam dělá. Mám jen podivné tušení, že vůbec nic. A že se to dělá celou věčnost. Je to divné, ale myslím si to. Pak už bylo všechno jako předtím a byla jsem zas ve svém těle a zas mi záleželo na tom, jestli žiju a co se děje. Bylo to zvláštní. Nevím, jestli nějaké léky tohle způsobují nebo to je nějaký hormon, co se vyplavuje, když člověk umírá. Nevím, v hlavě mám tuhle vzpomínku a jestli jsem skutečně zrovna umírala nebo jsem tak nějak pořád byla na okraji, což jsem pár dní skutečně byla, těžko říct.

Obecně jsem si z tohohle putování vzala do dalšího života mnoho informací. Nechám si je pro sebe, protože jsou hodně soukromé. V mnoha kabátech se mi tam ukázal čas a jak je možné s ním pracovat. Taky myslím, že se mi tam potvrdily některé věci, co si myslím o smyslu lidského života.

Myslím, že k téhle části jsem sdělila všechno, co jsem mohla, aniž bych porušila nějaká pravidla, která myslím, že to celé vlastně taky má.

04

Po probuzení

Myslím, že by se mnou lékaři souhlasili, že jakmile jsem se probrala a sundali mi obvazy z očí, šlo to se mnou skvěle. Pořád jsem vymýšlela, že bych trénovala postavení na nohy a prosila jsem, abych se mohla s ošetřovatelem projít. Nevím, jak jsem vypadala prvních 10 dní pobytu, protože na KARIMU nikde nebylo zrcadlo. Bylo mi to vlastně jedno. Neprožívala jsem nějak zvlášť, že asi vypadám hrozně, upřímně mě tohle ani nenapadlo. Po tom všem, co jsem zažila na těch svých cestách ve spánku, na tom nesešlo. Nejvíc mě štvala výživa zavedena trubicí do žaludku a dýchací trubice, která mi vedla z krku. To byla hrozná otrava, bylo to nepříjemné. Pořád mi to překáželo, ucpávalo se to slinami, takže jsem se dusila, škrábalo to, no hrůza. Když jsem byla už docela stabilní, převezli mě z KARIMU od mých oblíbených lékařů a sester na JIPku, tam to bylo jiné, ale taky fajn. Postupně jsem se začínala nudit a dovolili mi i počítač. Vydržela jsem jen pár minut denně, pak jsem vždycky vysílením usnula. Z JIPu mě po pár dnech převezli na normální pokoj a tam jsem byla taky už jen pár dní a šla jsem domů.

Jestli mě něco pobyt s dýchací trubkou v krku naučil, tak rozhodně to, že když se člověk necítí, tak to ještě neznamená, že nesmrdí. Takže pokud nemáte v pořádku čich, nemyslete si, že ostatní necítí, že smrdíte. Bylo to dost šílený, když jsem poprvé ucítila, sestry nade mnou měly krásný parfém a asi ho měly tak silný proto, protože mě už nechtěly čuchat. Medikace a léčba dá tělu zabrat a rozhodně to nevoní.

Píchat si jídlo do trubičky do krku bylo rozhodně lepší než pak jíst ústy, která nešla čistit, protože jsem měla ještě dalších několik týdnů sešroubované čelisti k sobě. Kdybych dnes měla prožít něco podobného, určitě nebudu dráždit po mnoha dnech bez jídla chuťové pohárky, když ta ústa nejdou čistit. Za tohle bych sestře na JIP nepoděkovala, kdybych ji dnes potkala, jelikož mě do jídla nutila, přestože v dnešní době díky proteinovým práškům a doplňkům stravy lze jíst úplně v pohodě jen tekuté jídlo. A člověk si aspoň nezkazí zuby. Cpát do úst jakékoli tuhé jídlo, pokud nelze pořádně vyčistit zuby, je nesmysl. Dívám se dnes s velkým nepochopením na lidi, kteří svoje zuby mají a nestarají se o ně, nečistí je pořádně a nenavštěvují svého dentistu kvůli prevencím. Ty dva měsíce sešroubované čelisti stačily na to, aby se mi udělalo mnoho zánětů u poničených zubů a několik kazů. Bylo mi to líto, protože tomu šlo určitě zabránit.

Vůbec na dny v nemocnici nevzpomínám se špatnými pocity. Díky lékům jsem necítila bolesti, nebo jen krátce. Spaní bylo pohodové, dokud jsem dostávala léky na spaní, po vysazení jsem znovu prožívala noční můry a měla jsem problémy rozlišit skutečnost od toho, co se mi zdálo. Nějakou dobu jsem prožívala zvláštní vize, přepadaly mě zvláštní představy, jako bych viděla, co se děje někde jinde. Nevím, co to znamenalo. Vysvětluji si to buď jako dozvuk otřesu, traumatu, skoro smrti, medikace a všech těchto skutečností nebo se prostě po takovém zážitku nějak setřou hranice mezi různými vrstvami vnímání nebo i světy a člověk je na chvíli tak nějak mezi nimi. Zní to spiritisticky a já jsem v těchto věcech poměrně střízlivá, ale zažila jsem to a tak vím, že všechno to nějaké moje bludy prostě být nemohly. Ve finále pro účel tohoto textu je vysvětlení celkem jedno. Důležité je sdělení, že se to stalo, že ten zážitek a vzpomínky mám, že se mi takové věci děly a ovlivňovaly mě. Kdybych je mohla prožít znovu, budu se snažit být méně vyděšená, lépe zvážím, komu se s nimi svěřovat a zkusím vymyslet, jak si z nich co nejvíce vzít a co nejvíce jich uchovat. Taky bych je určitě už netlumila – občas jsem se snažila je z hlavy vytřást, potlačit. To byla škoda.

Na jednu stranu bych takové zážitky přála lidem kolem sebe, aby nevymýšleli nesmysly, aby byli rádi, pokud jsou zdraví a aby se snažili žít šťastně a ohleduplně. Na druhou stranu to něco stálo, daň za všechna ta poznání byla ohromná. Trpěla jsem pocity osamělosti, protože jsem na to byla úplně sama a nikdo mi nerozuměl. Zatím jsem se s mnoho lidmi, co by měli podobné zážitky, nebavila. Na začátku jsem hledala podobné lidi na internetu a na pár jsem narazila, ale nebylo jich moc. Kdyby tento web pomohl někomu najít kamaráda, s kterým by mohl sdílet myšlenky, byla bych ráda. Mně to moc chybělo. Věřím, že to zejména v prvním roce může hodně pomoci člověku necítit se úplně sám a tak, že mu vůbec nikdo nerozumí a je pro druhé buď k politování nebo jako atrakce.

Dnes se mi po některých těch prožitcích stýská, i když se mám mnohem lépe. Některé zvláštní momenty mi upřímně chybí.

05

domů

Když mě můj pan primář propustil domů, vzali si mě k sobě naši a asi měsíc a půl se o mě starali. Pracovnu mi upravili na pokojíček a měla jsem plný servis. Byla to pohoda, každý den jsem měla od mamky hotové jídlo nebo Kája (mamky manžel) sjel pro nějakou dobrotu, koukala jsem na filmy, komunikovala s lidmi, kteří se o mě zajímali, snažila jsem se trochu číst a cvičit tak oči, věnovat se administrativě ohledně právní stránky věci, trochu se hýbat, hodně jsem spala a těšila jsem se, až všichni odpoledne přijdou domů a povíme si, jaký byl den. Večer jsme i s bráchou seděli všichni čtyři na gauči a koukali na telku, skoro jsme se tam nevešli, ale byla to zábava a cítila jsem se v bezpečí. Ráda na to období vzpomínám. Bylo zrovna léto, a tak jsem začala nosit klobouk, abych si nespálila jizvy. Chodila jsem na procházky a když jsem ušla víc než den předtím, měla jsem radost.

Blížil se okamžik zákroku, při kterém mi měly být odstraněny Adamsovy závěsy z obličeje. Zákroku jsem se bála. Pan primář mi při něm rozřízl kůži na vnější straně očnic, kde byly zachyceny dráty, které vedly od šroubů našroubovaných do čelisti. Dráty u očí přepálil a čelistí je vytáhl. Zní to hůř, než to ve skutečnosti bylo. Zákrok proběhl rychle a krásně. Obecně jsem se velmi bála všech zákroků, jelikož strach o oči byl tak extrémní, že jsem po nocích uvažovala, jak by se tomu dalo vyhnout. „Naštěstí“ ty dráty docela bránily otevírání pusy a kousání, takže i když se toho člověk bojí, tak si to udělat nechá, protože se s tím žít dlouho nedá.

Lokální anestezie se rozlije do okolí a potřebuje čas na vstřebání. Otoky a modřiny ustoupí během týdne, dvou.
Otoky po odstranění závěsů.

Samostatná péče mi ze začátku dávala zabrat. Nádobí jsem umývala třeba hodinu. Uklidit byt nebo dojít na nákup byly úkoly, které mě na zbytek dne vyčerpaly. Nebylo to od věci a jsem ráda, že jsem si v tom až na výjimky nenechávala moc pomáhat, protože mě to alespoň trénovalo a nezvykala jsem si celé dny jen ležet.

Po odstranění závěsů jsem pomalu mohla začít normálně otevírat pusu, ve skutečnosti to šlo po milimetrech.
Brýle, klobouk a později respirátor zakryjí (skoro) všechno.

To bylo období, kdy jsem poprvé samostatně začala chodit mezi lidi. Dnes se tomu směju, když si na to vzpomenu. Kdybych to měla prožít znovu, budu určitě víc doma. Tenkrát jsem ale cítila nadšení ze života a ke všemu a ke všem mě přitahovala tak zvláštní euforická radost, že to dnes vnímám až soucitně. Pamatuji si, že mě dojímaly květiny i stromy, že jsem naprosto nekriticky akceptovala všechno, co se kolem dělo. Dnes nad tím kroutím hlavou, protože rozhodně ne každý se mnou jednal slušně, ohleduplně a s respektem. Člověk to ale v ty první měsíce nevnímá, možná to je automatická sebeobrana.

Cestování bylo zpočátku velký oříšek. Nebylo výjimkou, kdy jsem z ničeho nic přestala dobře vidět. Ne že bych oslepla, ale zcela se mi najednou rozmazal zrak. Takže jsem třeba někam jela tramvají a najednou jsem nevěděla, kde jsem, po vystoupení jsem viděla tak na pět metrů před sebe, dál ne. Přecházení ulice mě naprosto děsilo. Zákeřné na tom bylo, že se to dělo nečekaně, naštěstí se to časem srovnalo.

Moc jsem si přála začít zase sportovat, sport mi velmi chyběl. Na kolo jsem se neodvážila, ale na brusle ano. Brusle byly dřív mým oblíbeným sportem za každých okolností, byla jsem si na nich velmi jistá. Pořídila jsem si samozřejmě pevnou helmu a snažila se dávat pozor.


Zrovna v tom roce přišla sice krásná ale dlouhá sněhová zima, která mi brzy na podzim návrat k bruslení přerušila a trvala ještě po začátku jara. Když jsem tedy s postupem jara opět bruslit začala, vyskytla se komplikace, která mě na mnoho měsíců zastavila.

Na malou chvíli jsem se vrátila na brusle a doufala jsem, že to tak zůstane.

06

Cysta

U očního koutku se mi začala dělat cysta, která se postupně rozšířila na celé oční okolí. Byla plná slz, které neodtékaly, protože se mi zajizvil slzný kanál, a tak se ucpal. To jsme ale v tu dobu nikdo nevěděl. Nechala jsem to nějaký čas být, protože celý obličej se vyvíjel velmi nerovnoměrně, reagoval na každou námahu, nevyspání, změnu jídelníčku, měla jsem pocit, že se proces léčení v té tváři mění snad i s každou změnou počasí.

Chvíli jsem tu cystu tedy neřešila, také proto, že jsem věděla, že řešit ji bude znamenat zase skalpel u očí. Dlouhodobě to udržitelné nebylo, oteklo mi úplně celé oko. První zákrok nestačil, muselo se to opakovat. Úplně mi to sebralo vítr z plachet a jak se mi dařilo do té doby léčením celkem hezky procházet, tak se proces úplně zastavil. Nemohla jsem po dalších zákrocích moc sportovat, protože s tou řezanou hlavou se všechno dělá blbě a úplně mě to odradilo.

Bylo to první velmi nepříjemné období od začátku rekonvalescence, kdy jsem se začínala vidět jako ošklivá příšerka a kdy jsem si začala uvědomovat, že se přátelím i s lidmi, kteří mě nesmírně vyčerpávají a v jejichž společnosti se cítím špatně. V tomto čase proběhly mé první narozeniny a první výročí od úrazu, které tento můj dojem podtrhly. Nemám na ten čas dobré vzpomínky a upřímně si přeji, abych některé lidi z tohoto období už v životě nepotkala.

07

druhý rok

Obecně celý druhý rok od úrazu se nesl v nepříjemném duchu, euforie naplno ustoupila a já viděla syrovou pravdu a to takovou, že jsem znetvořená, tlustá příšera, která měla kolem sebe plno falešných lidí. Bylo mi někdy hodně smutno a těžce jsem to období snášela. Někdo se se mnou srovnával, přestože se mu nic takového nestalo. Někdo se mě snažil poučovat nebo mi říkat, co mám dělat. Někdo z mých dřívějších kolegů nebo přátel mě až zběsile sledoval na sociálních sítích, ale nekontaktoval. Někdo se po mně začal vozit, jako bych se stala méněcenným člověkem. S odstupem času si uvědomuji, že jsem některé věci vnímala přehnaně, ale to se těžce v tu chvíli chápe. Navíc si i dnes myslím, že všechny ty pocity měly zcela reálný základ a to, co jsem nějak intuitivně z lidí cítila, byla skutečná podoba našeho vztahu. Fungovalo to jako filtr. Sice trochu přehnaný, ale naprosto neomylný.

Postupně jsem se snažila vrátit do formy, ale nebylo to jednoduché. Jako kdyby se mi vyměnilo tělo. Vůbec na mě nefungovaly věci, které dříve spolehlivě zabíraly. Ozývala se méně vážná zranění jako kotník a koleno, zrak a energie byly naprosto nestabilní. Druhým rokem jsem se spíš neochotně proplazila.

Ke své práci jsem se po úrazu už nevrátila. To byla jedna z věcí, kterou jsem věděla téměř hned, že se nestane. Míra stresu, množství komunikace a vyjednávání, které jsem jako produkční velkých eventů musela řešit, byly absolutně neslučitelné s mým zdravotním stavem. Producenti, pro které jsem před úrazem pracovala, na mě byli moc hodní a chvíli by asi počkali, ale nemělo by to smysl, tím jsem si byla překvapivě jistá.

To byl velký životní zlom. Od třetího měsíce po úrazu jsem ale začala studovat historické vědy na univerzitě, na kterou jsem se v únoru před úrazem přihlásila. Původně jsem si chtěla doplnit vzdělání při práci a po úrazu se to více než hodilo.

08

třetí rok

Obrat k lepšímu nastal s třetím rokem. Uzavřela jsem po dvou letech jednání s pojišťovnami, přetla jsem poslední nejisté vazby, které nesloužily už vůbec nikomu a začala jsem po letech místo bruslí silově cvičit. S příchodem podzimu se mi třetího roku začalo ulevovat, po Novém roce jsem zvládla nejnáročnější zkouškové ve škole a mohla jsem v létě ke státnicím. Zdravotní stav se mi relativně stabilizoval a nepříjemná překvapení byla stále vzácnější.

princova.com
Začínala jsem mít dny, kdy se obličej z určitého úhlu vracel ke
svým původním tvarům. Byla to samozřejmě jen fotka, ale měla jsem dobrý pocit,
že už to místama vypadá opravdu dobře.

09

vnitřní svět

Do vnitřního světa člověka po úrazu nikdo nevidí a pokud se někomu něco podobného nestalo, představit si to neumí. Domněnky, jaké to asi je, které jiného člověka napadají, jsou jen hypotézy, které vytváří individualita každého jinak. Upřímně jsem ani od jediného člověka neslyšela nic, co by se podobalo mým skutečným vnitřním pocitům. Nechám si ty nejniternější pro sebe, je to moje nejhlubší soukromí, ale píšu o tom proto, abych upozornila na to, že každý člověk prožívá takovou věc úplně jinak. Nezáleží na tom, jestli hůř nebo líp, ale prostě jinak. Bylo pro mě občas utrpení poslouchat ty hypotézy druhých, které neměly s mým nitrem nic společného. Je pravda, že to bylo zajímavé pozorovat, protože ti lidé mi vlastně říkali naprosto bezelstně, jací jsou oni sami a co mají v nitru. Myslím, že si to nikdo neuvědomoval, že mi vlastně při hypotézách o mně říkal, jaký je ve skutečnosti on sám a čeho se nejvíc bojí.

Nemohla jsem s tím nic dělat, ale místama mě štvalo, že si někdo domýšlí bludy o tom, co já prožívám a já jsem si přitom první měsíc v nemocnici přála jen normálně žít, další dva měsíce se jen normálně najíst, další dva měsíce normálně vidět a moct chodit ven, další dva měsíce moct víc sportovat, další dva měsíce už nepřibírat, další dva měsíce, aby se mi konečně ozvali někteří přátelé a jinak blízcí lidé, kteří mi chyběli, ale kteří mě absolutně ignorovali, než jsem pochopila, že už se neozvou, a tak dále.

Jistěže jsem také prožívala estetickou stránku své ztráty. Byla jsem atraktivní žena na vrcholu kariéry a najednou se ze mě stala příšera. V kontextu toho všeho, co jsem prožívala, to ale nebylo to první podstatné. Když to potom někteří lidé zmiňovali, jak to pro mě musí být těžké, že teď vypadám tak hrozně, tak mě to až vztekalo. Říkala jsem si, jestli jim vůbec dochází, že mi říkají, že si o mně myslí, že jsem primitivní lobotom, kterému záleží jen na tom, jak vypadá. Jako kdyby nechápali, že jsem měla rozbitý celý obličej, že jsem byla po probuzení slepá a mohla jsem oslepnout úplně nebo částečně, že se mi blbě dýchá, že mám sdrátovanou pusu, takže nemůžu normálně jíst, že nemám přední zuby a ani je mít už nebudu, protože společně s nimi chybí i kus kosti, že mám posunuté oči a vidím dvojitě, atd. To poslední, co mě první půl rok štvalo, bylo, jak vypadám. Jasně, že jsem vnímala, jak na mě někteří lidé civí. Mohla bych z fleku hrát nějaké Frankensteinovo pokračování. Během dvou let jsem přibrala dvacet kilo. Půlky jsem si byla vědoma, druhá se stala jaksi bez mého vědomí.

10

Co dělá tělo a co hlava



Stejně jako mě zlobilo tělo, mě zlobila i hlava. Prvotní euforii vystřídalo období zmatení. Cítila jsem se někdy jako v pasti. Do hlavy mi vstupovaly naprosto jasné vize, některé se velmi brzy i naplňovaly. Nemyslím si, že bych měla nějaký dar, ale bylo období, kdy jsem často tušila, co se stane nebo co se děje někde mimo mou přítomnost. To se mi pak potvrzovalo. Tento nedar byl ale mnohem víc děsivý než užitečný a naštěstí netrval dlouho, dneska už je mnohem mírnější. Postupně jsem pochopila, že to byl asi dozvuk toho přiblížení se ke smrti. Zůstala se mnou jako stín, který je sice děsivý, ale zároveň přátelský. Myslím, že pozměnila některé mé vnímání. Rozhodně mám od úrazu pocit, že vidím v některých lidech zlo. Spoustu všelijakých druhů zla. Vím, že to zní jako ezoterický blábol, ale ten pocit prostě mám a trochu mě ovlivňuje. Nebo spíš není možné ho ignorovat.

Zásadní doporučení po úrazu je: vážit se. Pokud nemáte váhu, jako jsem ji neměla já, kupte si ji a každý týden na ni vylezte. Jakmile vám to ustřelí o 5kg, začněte s tím něco dělat. Ušetří vám to mnoho trápení. Moderní přístupy, že na váze nezáleží, jsou to, co mi pomohlo nepozorovaně přibrat 20 kg. Nechci se moc rozepisovat o tom, jak hubnout, protože na to nemám žádný patent, ale doporučuji nevěřit nikomu, kdo vám staví výživový a/nebo tréninkový plán bez znalosti vaší váhy a rozložení svalů, tuku a vody v těle. Je to jako jít v cizím lese na konkrétní místo bez mapy – možná tam časem dojdete, ale jistý to není a bude to trvat. Osobně se mi začít srážet váhu povedlo až po čase a zcela náhodou. Zadržovala jsem totiž ohromné množství vody a nemohla jsem přijít na to, čím to je. Po čase jsem zkusila asi osmdesátou věc v řadě a to bylo zásadně omezit příjem kávy. Zní to neuvěřitelně? Taky myslím. Pila jsem 2-4 (výjimečně 5) káv denně, rozhodně jsem nepřesahovala bezpečné množství, které se obecně počítá na 400mg za den. Pravděpodobně ale tohle množství kávy společně se změnou životního stylu (zpomalení tempa) zapříčinilo enormní zadržování vody. Jakmile jsem kávu omezila na max 2 kávy denně, zázrakem se všechno proměnilo. Během několika dnů jsem pociťovala opadnutí nafouknutí, zmenšení břicha, váha začala jít skutečně dolů, dopínala jsem šaty. Bylo to jako zázrak. Nervy mi drásalo, že jsem zaplatila několika lidem během celého roku předtím, aby mi poradili a ani jeden mi neřekl, že káva může mít tak zásadní vliv a že stojí za to zkusit, co udělá změna.

Jako je potřeba hlídat tělo, je také potřeba hlídat hlavu. Ten nápor je ohromný, mnohem větší, než se člověku v tu chvíli zdá. Nelze to umyslet, ani naplánovat, ani uřídit. Je ale potřeba tím projít, ideálně co nejotevřeněji, bez potlačování emocí. Samozřejmě že člověk nechce zasypávat nějakou oběť z okolí vším, co mu hlava vyplodí, ale nějaký ventil doporučuji si vytvořit. Povídat si pro sebe, navštěvovat terapeuta, psát si to nebo tohle všechno dohromady. Za spoustu těch věcí, které se v nitru najednou objeví, se člověk i částečně stydí, ale potlačovat to v sobě může být hrozně nebezpečné pro budoucí zdraví a pro proces rekonvalescence. Osobně doporučuji raději občas někoho urazit nebo ze sebe udělat blbce, ale nedusit to v sobě. Bude toho hodně.

11

Lituji toho, co se stalo?

Takhle nepřemýšlím. Neumím litovat věcí, které se nedaly ovlivnit. Těžko litovat toho, že jsem někam odpoledne chtěla jet taxíkem. Nevnímám život tak, že je zapsán v osudu a ten se naplní. Ani si nemyslím, že to, co nás potká, někdo nebo něco řídí. Takové uvažování je pro mě extrémně naivní. Podle mě je to mnohem jednodušší ve smyslu fyzickém, chemickém, biologickém, sociologickém, demografickém. Část našeho života je dána tím, kde, kdy a komu jsme se narodili a jaké máme dětství, k čemu jsme vedeni a jaká je naše přirozená inteligence, povaha a systém hodnot, který si vytvoříme. Další část určuje okolí, se kterým v životě přijdeme do styku, vrstva společnosti, kde se pohybujeme. A pak je tu soustava náhod, příležitostí, nečekaných setkání, která můžou změnit směr celého našeho bytí – některé můžeme ovlivnit a některé ne, prostě se stanou. No a mně se stalo tohle.

Byla to velká změna života, jaký jsem do té doby vedla, moje zdraví a energie se na čas úplně proměnily. Nelituji toho, protože skutečnosti tohoto druhu se nešlo nijak vyhnout. Rozhodla jsem se ihned, jakmile to bylo možné, si z té situace vzít to nejlepší, co mi nabídla. A to může být i návod, jak překonat nečekané příhody – vzít si z nich to nejlepší, co nabízejí. Když zrovna moje situace nic dobrého nenabízela, protože to bylo místy jenom strašné, bolestivé a zoufalé, tak jsem si z toho brala aspoň to, že je to zajímavý zážitek, který se jen tak někomu nestane. Když mi bylo zle, tak jsem si říkala, že v nejhorším umřu a to nebude tak hrozné, protože když jsem málem umírala, tak to bylo krásné.

12

Jak se dostat zpátky?

Každodenní cesta do kopce, tak bych nazvala cestu k uzdravení. A ještě s 20kg výstroje. Jak vypadá skutečnost, co pomáhá a co nepomáhá?

Pro každého asi jinak a něco jiného. Základem pro mě bylo se dobře znát a vědět, co na mě platí, co mě motivuje, co mi dělá dobře, co mi nedělá dobře a čemu bych se měla úplně vyhnout.

Doporučuju věřit svému úsudku a radit se jen s určitým počtem osob. Také je potřeba revidovat své vzorce chování. Cesta odněkud někam někudy vede a musí se po ní jít. Jistě je třeba odpočívat a nehnat se zbrkle, ale jít. Pokud chce člověk přejít poušť a zůstane v první oáze, možná to bude fajn život, ale poušť nepřejde. To, co může pomáhat v prvních měsících, může být později na obtíž. Člověk, se kterým jste se vídali prvního půl roku, vás dál může brzdit. Nezapomínejme na to, že velkých věcí a zdolání velkých překážek nedosahuje každý. Je možné, že někteří lidé, kteří se objevili kolem vás po nehodě, mají svůj vlastní svět v podobném stavu, jako byl ten váš těsně po úrazu. Vy se ale časem dostanete do jiného světa, svět vašeho kamaráda je možná pořád stejný. V takovém případě je lepší za kousek společné cesty poděkovat a jít dál svým tempem.

Během cesty jsem ztratila víc lidí. Někteří odpadli sami, některé bylo potřeba nechat v oázách. Víc než kdy jindy se mi potvrdilo to, že nikdo se nezavděčí všem a že se nevyplácí pokrytecky vycházet s každým. Ta cesta, krom toho, že je pekelně náročná, si taky žádá ryzost a čestnost. Bez toho se někde po cestě člověk může ztratit a nebude ani tušit, kde se hledat. Na koho se v poušti nemůžete na 100% spolehnout, s tím pouští nechoďte. Může vás to stát život.

Rutina a režim. Pro některé divoká představa, včetně mého mladšího já. Ne že bych měla problémy s disciplínou nebo vytrvalou prací, ale ze slov rutina nebo režim jsem cítila okovy. Jsou to však dobří pomocníci a v nouzi nejlepší kamarádi. Dětem taky svědčí režim a rutina při jejich každodenním růstu a výchově. Je to proto, že je to bezpečné – když víte, že v pondělí se děje tohle a pak z toho bude takový pocit, pak se vyspíte a v úterý se děje tamto a přinese to tamtem pocit – tak to je domov a klid. A doma a v klidu se nejlépe léčí. Klidně jsem si vyhodila z kopejtka, zůstala u seriálu celou noc, udělala něco spontánního, co nebylo v plánu, ale pouze pokud mi to i druhý den přinášelo dobrý pocit. Pokud jsem zjistila, že mě to spíš rozhodilo, nedělala jsem to moc často. V každodenním režimu a rutině rostou velké věci.

Podobnou optikou se dalo nahlížet na pravidelné maličkosti, ať už nešvary nebo dobré návyky. Ujít každý den 5km procházku znamená 150 km čisté hlavy měsíčně. Sníst každý den 100g zákusek znamená 3 kg cukru měsíčně. Vypít každý den 2 panáky znamená 3 láhve tvrdého alkoholu měsíčně. A tak bychom mohli pokračovat. Pokud člověk každý den splní kousek ze svých plánů nebo udělá něco pro své zdraví a pokud si každý den odepře jednu věc, která zdraví škodí nebo ho od snů brzdí, za půl roku to bude ohromný rozdíl.

Snažila jsem se nevěřit nikomu, kdo mi sliboval rychlé výsledky bez práce. Bez poctivé práce nic dobrého v životě není. K dobrému zkratky nevedou, porušování procesu nefunguje. O tom si můžeme ostatně přečíst ve Faustovi. Nezbytná je trpělivost a proces podstupovat ochotně.

Budou taky špatné dny, týdny, měsíce. Někdy člověk překoná spoustu překážek a zničehonic se objeví komplikace a vrací se na začátek nebo ještě do minusu. To jsou hrozné chvíle. Nic dobrého z nich nejde a bylo by lepší je celé zaspat nebo propít. Ale to bohužel nepomůže. Musí se odžít jako všechny ostatní. Nedá se přitom bohužel nic obejít, každá překážka si žádá plnou pozornost cestovatele.

Co když se to nepovede? No, to se může stát vždycky. Stejně jako vás může kdykoli přejet vlak nebo spadnout na hlavu z balkonu květináč. Takové věci neovlivníme. Když se ale budeme poctivě snažit, když budeme k sobě čestní, nebude už potom záležet na tom, že to nakonec nevyjde nebo že to nevyjde na 100%. Člověk bude vědět, že neselhal.

Můj osobní návod, jak si cestu rozplánovat, aby se dala ujít, je celkem jednoduchý. Doporučuju si ponechat nebo nově instalovat alespoň jeden dlouhodobý závazek, který bude řízen zvenku. Pokud totiž nejste ve formě, může pro vás být náročné plnit předsevzetí, nad kterými máte dozor jen vy sami. Já jsem třeba začala studovat. Měla jsem tak pevný režim daný školou, který jsem musela dodržovat, odevzdat včas práce a naučit se na zkoušky a ty složit. Nemyslím si, že zejména v prvním půl roce bych si byla schopna takové úkoly sama nafingovat. Takové bych pravděpodobně vzdala. Školu jsem ale vzdát nechtěla, takže jsem musela zabrat i přes špatné vidění, špatnou soustředěnost, špatný celkový stav. V době pandemie jsme spoustu předmětů absolvovali na dálku. Ne všichni učitelé věděli, jak na tom jsem a tak když jsem zkoušku udělala, byl to pro mě opravdu důkaz, že hlava funguje dobře.

Poúrazový stav je také vhodné období pro revizi nejrůznějších věcí, které vás už dřív štvaly a nenašli jste odvahu je změnit. Nebavila vás vaše práce? Změňte ji, nebo změňte rovnou celou kariéru. To, co děláme každý den a jak jsme s tou činností spokojeni, zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu našeho života. Pokud vás to nenaplňuje, změňte to dřív než shoříte jako papír. Je škoda prožít život děláním něčeho, co člověku nedává smysl. Při rekonvalescenci je pak dělání něčeho, co vám nedává smysl, úplně špatně. Léčící se člověk potřebuje radost každý den, pocit z dobře odžitého dne, absolutní klid a absenci strachu nebo nezdravého stresu. Udělejte vše pro to, abyste toho dosáhli.

Pokud vám to zdravotní stav umožňuje, sportujte. Sport nebo jakýkoli pravidelný pohyb je snad ten nejjednodušší způsob, jak měnit svůj život k lepšímu. Když vidím kolem sebe zdravé lidi, kteří vůbec nesportují, nerozumím tomu. Pokud vás úraz nebo nemoc zastaví, není to žádná legrace přijít o kondici, schopnosti, odvahu a muset začít znovu. I tak začněte, pokud to jen trochu jde. Sport skutečně pomáhá nejen tělu, ale i hlavě, rychleji spalujeme, rychleji odbouráváme škodliviny, možná se i rychleji opravujeme, pravidelně se nutíme být lepší než minule. V dynamice se snáz tvoří věci než ve stagnaci. A navíc se při pohybu lépe přemýšlí.

13

Posun, který za to stojí a také hodně stojí

Hned vysvětlím. Jednou mi psychoterapeut vysvětlil, co to znamená „frontový zážitek“ a jaké má následky. Termín se snadno vygooglí, tak ho nebudu rozebírat, jen ve zkratce: jde o zážitek, který je popsán u vojáků první světové války, kteří se setkali s hrůzou, do té doby nevídanou, na frontě. Hrůzou, která je speciálně pro první světovou často popisována jako úmorná dlouhodobá válka jeden na jednoho, včetně strašlivých fenoménů zákopů, bojových plynů, lopatkových bojů apod. Frontový zážitek tak dostal v psychologii své místo jako popis prožitku natolik otřesného a fatálního ve smyslu setkání se smrtí a vlastně ještě strašlivějšími věcmi, že to přeživšího trvale poznamená a změní. Nemám v úmyslu se srovnávat s vojáky ve válce, ale použít se to pro popis toho, jak se člověk v následném běžném životě cítí, dá celkem dobře. Málokdo si umí představit, čím jste prošli, po nikom to samozřejmě ani nechcete, ale jste na to úplně sami. Zároveň se vám ukázaly věci, které jsou nesdělitelné, a vnímáte všechno už trochu jinak.

Pro každého jsou tyhle momenty asi trochu jiné, souvisí s individualitou člověka. Mně to otevřelo oči také ve smyslu, co všechno jsem si dříve nechávala líbit a jaké jednání jsem tolerovala. Souviselo to s mým celoživotním pocitem nedostatečnosti, asi protože jsem neměla otce, resp. existoval, ale nikdy o mě neprojevil zájem, což mě poznamenalo na celý život. Najednou, když jsem tím vším prošla, uvědomila jsem si, že jsem vůči sobě akceptovala věci, které už dál určitě akceptovat nechci. Začala jsem vnímat chování, které pro mě najednou bylo úplně šokující. Napravit tyto zvyky nebylo jednoduché. Jednak to někdy ti druzí lidé neuměli nebo nechtěli pochopit a jednak se nešlo vždy vyhnout konfliktu. Byl to pro mě osobně náročný a dlouhý úkol, protože jsem celý život fungovala tak, že pokud mi na někom záleželo, byla jsem schopna mu tolerovat úplně cokoli. Velmi snadno jsem se nechávala přesvědčit, že chyba je na mé straně a že chování toho kterého člověka je úplně normální a já jsem ta přecitlivělá. Po úrazu mi docházelo, že i když jsem přecitlivělá a i když dělám chyby, tak není v pořádku, aby mě kdokoli bral jako toho, kdo tady vždycky bude a všechno snese, všechno přejde, všechno odpustí. Jako někoho, komu se smí jakkoli ublížit a vždycky to pochopí a po kom se může chtít cokoli a vždycky to udělá. Začala jsem si uvědomovat, že tak by to být nemělo.

Po každém odseknutém chapadlu se mi ulevilo. Některé odluky byly bolestivé a náročné. Období po odlukách bylo náročné zase jinak, dostavil se pocit křivdy a hněvu. To byly emoce, které jsem také časem musela rozmělnit, aby mě nespálily. I když hněv slouží dobře ve chvíli, kdy je potřeba se odloučit, může časem škodit. Křivda a zapšklost přináší vyprahlost a cynismus, které nutně vedou k zahořklosti a ta snadno vede k zákeřnosti a zlobě. Tomu jsem se opravdu chtěla vyhnout a mám tento proces v hlavě jako alarmující světélko, které stále bliká a na které si musím dávat pozor. Moc doporučuji každému, komu se stala v životě křivda, tragédie, neštěstí, aby tohle nepodcenil. Myslím, že je mnohem lepší a zdravější zůstat pro druhé třeba trochu pošuk, blázen nebo jakkoli bizarní osoba, rozhodně však nezahořknout.

Došlo tedy u mě po úrazu k revizi vlastních struktur na nejširší úrovni. Nejen směrem dovnitř, také i ven. Tyhle změny hodně stojí, často ta změna okolí sama o sobě mění život. Jsem si jistá, že pokud je prováděna po zralých úvahách, je vždy ve výsledku k dobru, i když bolestivá. Úraz prověří všechny vazby, rodinné, přátelské, partnerské, obchodní. Úplně všechny. A zcela neomylně oddělí ty skutečné od povrchních.

14

Samota a sice nový svět

To, že nikdo z mého okolí doopravdy nechápal a neuměl si představit, čím procházím a co prožívám, mě velmi osamělo. Zavřít do svého světa a dělat si svoje, v klidu si studovat, klidně týden s nikým nepromluvit, bylo z počátku pro mě nové, ale postupně jsem v tom našla zalíbení.

Můj soukromý fantazijní svět se rozrostl, našla jsem novou zálibu v různých imaginacích, rituálech. Pochopila jsem plně význam těchto zvyků a to, že je zcela nepodstatné, zda jsou tyto věci skutečné nebo se odehrávají jen v naší hlavě. Podstatné je, co nám přináší a zda jsme spokojení, jestli usínáme klidní a budíme se veselí, jestli je nám dobře za většiny našich dní a jestli si plníme svoje přání a sny, jestli jsme v míru se svými čerty a jestli kostlivce ve skříni alespoň pravidelně oprašujeme a nemáme problém je občas někomu ukázat, aby nenabývali na hrůze. Někdo pro takový stav využívá oddanost práci, někdo péči o rodinu, někdo je nakonec rád sám a má vnitřní svět jako já. Tato soukromá laskavá magie mi pomohla najít klid a pohodu.

Doporučuji si na život v osamění zvyknout. Lidé, kteří neustále potřebují společnost a neumí být sami, jsou první v řadě na odpis. Sami jsme se narodili a sami zemřeme, sami musíme projít bolestmi a těžkým obdobím a sami bychom měli umět unést štěstí. Pokud někdo neumí být sám, dost si koleduje. Když se mu pak přihodí něco, na co sám být musí, hrozí, že to vůbec nezvládne. Bohatý vnitřní svět, vybudovaný stabilní život, bezpečná osobní bublina - to jsou hodnoty, které se sice nedají ukazovat na sociálních sítích a nedá se o tom rokovat a sbírat uznání, je to ale nejlepší předpoklad pro to přežít i hodně nepříjemné věci.

15

vnímání času

Proměnilo se mi. Pravděpodobně jsem uvnitř zestárla tím bezbřehým množstvím času, které jsem prožila v umělém spánku, i když to ve skutečnosti trvalo jen několik dní. V mé hlavě to ale trvalo léta, desetiletí, celé věky. Navíc jsem tam byla poměrně dost nemohoucí a neustále mi někdo usiloval o život, takže to nebyl žádný hezký prožitek.

Dneska vnímám záležitosti spojené s časem trochu jinak než před úrazem. Před úrazem jsem si byla vědoma svých let a toho, že budou přibývat (když vše půjde dobře a předčasně neumřu) a že každý den čelím faktu, že už nikdy nebudu mladší než teď. Nepostihovala mě ale moderní závislost na mládí, líbily se mi první vrásky a každý rok mi bylo v životě líp, cítila jsem se líp - sebevědoměji, jistěji. Po úrazu jsem začala vnímat čas tak nějak v celém komplexu lidského života. Jako bych se občas dokázala potkat se svým mladším já v minulosti, ale i se starším já, které se ještě nestalo. Dokázala jsem si uvědomovat, jak by se věci mohly odvíjet, kdybych je nechala anebo kdybych je změnila. Někdy mám pocit, že umím nahlídnout do různých variant budoucnosti a tak mám příležitost zvolit, kterou chci skutečně prožít a kterou vidět jen jako představu. Někdy mám také pocit, že vidím budoucnosti druhých, zejména blízkých lidí - občas se mi zdá, že se mnou mluví jejich starší já. Hodnotím pak, jestli to já je to, které by ten člověk chtěl, aby se mu stalo. Tak koukám i na svá starší já a když je mi v jejich společnosti dobře a cítím se klidně, mám pocit, že jdu dobrým směrem. Nemyslím si, že bych kdy mohla něco takového poznat, kdybych neprožila tu zvláštní dobu ve své hlavě v umělém spánku. Považuji to za jeden z darů, které mi úraz přinesl.

Možná jsou to zcela obvyklé a běžné pocity, pro mě byly po úrazu v takové míře a hloubce nové. Smrtelnost nejen svou, ale také těch, které mám ráda, jsem si uvědomovala vždycky. Dneska ale taky vím, že rozdíl mezi mnou v nejlepších letech za počítačem, když píšu tyto řádky, a mnou v pokročilém věku na smrtelné posteli, je jen pár mlhavých dní a okamžiků, které nakonec budou ve vzpomínkách společně s těmi, co už za 35 let mám, jako jeden krátký sled prožitků. Je jen na mně, jak tyto okamžiky prožiju. A tak jsem se rozhodla, že je prožiju opravdově, aby mi každý den radostí poskočilo srdce, aby se mi vehnaly slzy do očí dojetím a občas abych zažila nezapomenutelné chvíle, kdy ucítím, že tohle je ono a že takový život stojí za to žít.

Pozadí s měsícemPozadí s listyPozadí 5 se záříPozadí pracovnyIntro_image_bg
Kliknutím na „POTVRDIT“ souhlasíte se ukládáním cookies na vašem zařízení za účelem zlepšení navigace na stránce, analýzy využití stránky a podpory našich marketingových aktivit.